prof. J. Chýla: Od Lemaîtra k reliktnímu záření a Jamesi Peebleseovi [Fyz. čtvrtek]

Objev reliktního záření v roce 1965 a jeho interpretace jako pozůstatek stavu vesmíru cca 400 tisíc let po začátku, ať jím bylo cokoliv, za nějž byly uděleny již tři Nobelovy ceny, byl vskutku epochální, neboť z oblasti spekulací a nepotvrzených hypotéz se kosmologie stala kvantitativní vědou.

Nejdůležitějším důsledkem tohoto objevu bylo definitivní potvrzení myšlenky Velkého třesku, jejímž otcem byl belgický kněz, válečný veterán, důlní inženýr, matematik, fyzik a filozof Georges Lemaitre. Smyslem je připomenout, kdo a jak se na formulaci Velkého třesku podílel a proč právě objev reliktního záření v roce 1965 měl pro jeho přijetí zásadní význam. Je jich celá řada, ale já se soustředím na roli a příspěvky Alberta Einsteina, Vesto Sliphera, Alexandera Fridmana, Georgese Lemaitra, Edwina Hubblea, George Gamowa a Jamese Peeblese. Aby přelomový význam tohoto objevu byl pochopitelný, musíme začít o více než 40 let dříve.

13.03.2025, 16.15 - 18.00, T2:D3-209, FEL ČVUT, Technická 2, P-6