Jaké jsou vaše nejvýraznější vzpomínky na studia na ČVUT FEL?
Mé vzpomínky na FEL ve mně rezonují dodnes. V prvním ročníku jsem se oženil a měl dítě. Studoval jsem na katedře mikroelektroniky a s touto katedrou jsem udržoval vztahy i během mého podnikání. Například na začátku 90. let jsme otevřeli nový studijní předmět na programování RISC procesorů, což byla tenkrát velká novinka. Přihlásil se třikrát větší počet studentů, než kolik se mohlo do jednotlivých skupin vůbec přijmout. Rád vzpomínám na doc. Fojta, který nám „tloukl do hlavy obvody“, a poté k nám jezdil do Jablonce vzdělávat naše vývojáře. Soužití s ČVUT je pro mě na celý život.
Jaké byly vaše studijní začátky a jak vás ovlivnily v dalším životě?
Mé studium začalo v nelehkých podmínkách. Když jsem byl malý kluk, zajímalo mě všechno kromě školy. Rád jsem četl verneovky a snil o tom, že budu vynálezcem. V roce 1968 se můj otec znelíbil režimu, protože se zúčastnil nepovolené stávky. Třídní učitelka mi na konci základní školy řekla, že nemusím přihlášku na střední školu ani podávat. Nejprve jsem se tedy vyučil elektrikářem a nastoupil do slévárny litiny, kde jsem během tří let zjistil, co chci v životě dělat. Práce elektrikáře mě velmi bavila, protože už v té době se začaly objevovat CNC stroje. Lidé na mě koukali jako na doktora, který jim ten jejich stroj opraví, a já občas neměl ani tušení, jak daná „mašinka“ funguje. Chtěl jsem tomu ale opravdu rozumět, a proto jsem šel studovat střední průmyslovou školu.
Jak vzpomínáte na střední školu a jaký byl pro vás přechod na ČVUT?
Na střední jsem byl studentem, který se stále ptal „proč a jak to funguje?“. Jen malé procento učitelů v té době bylo schopno na mé otázky odpovídat, a proto jsem se stal u většiny neoblíbeným studentem. Po průmyslové škole, kde jsme fyziku ani neměli a matematiku nám představovali jako něco, co nebudeme potřebovat, bylo pro mě velmi náročné udělat přijímačky na ČVUT. První ročník byl ještě náročnější. Diferenciální počet byl pro mě úplnou novinkou, ale i tak na to období vzpomínám velmi rád. FEL mi dal opravdu hodně. I v tehdejším režimu měli pedagogové na fakultě odbornou svobodu a pracovali s nadšením. Byli to jedni z nejchytřejších lidí, které jsem kdy potkal. Smutné však bylo, že odpoledne museli chodit do druhé práce, například uklízet v Podolí, aby si vydělali na běžné životní náklady. Přesto všichni učili s obrovským elánem.
Které projekty na FEL ČVUT se vám po letech vybaví?
Měl jsem štěstí, že se tehdy režim rozhodl, že elektronika je klíčová. Bylo založeno ministerstvo elektrotechnického průmyslu ČSSR a prof. Milan Kubát, vedoucí katedry, se stal ministrem. My studenti jsme v té době pracovali na budování prostor pro iontový implantátor, což byla velká investice a tuto technologii tehdy jen málokdo měl. Intel přinesl jednočipový procesor a my jsme designovali jeho kopii, což byla velmi vzrušující zkušenost. Chtěli jsme vyrobit vysokofrekvenční tranzistory, ale nebyly k dispozici žádné komponenty. Takže jsme se vše snažili vyrábět z toho co bylo. Když jsem opouštěl FEL, cítil jsem se velmi technicky zdatný.
Jaká byla vaše první pracovní zkušenost po vysoké škole?
Po škole jsem nastoupil do společnosti LIAZ v Jablonci, kde se vyráběly spalovací motory. Mým úkolem bylo vytvořit útvar aplikované elektroniky. Ze školy jsem měl sice zkušenost s počítačem, ale jednalo se o velký sálový počítač na Karlově náměstí. V LIAZu jsem se poprvé setkal s PC dovezeným z Německa a dostal jsem za úkol kolegy zaškolit. Takže jsem si musel vše nastudovat a vyzkoušet a komické bylo, že jsem byl tak o 14 dní před nimi.
Jak jste se dostal k příležitosti vycestovat do zahraničí a jak vás to ovlivnilo?
Vzhledem k tomu, že odborných techniků bylo poměrně málo, dostal jsem po roce příležitost vycestovat do Anglie. Tato zkušenost mi změnila život. Setkání s realitou západu pro mě bylo neskutečné. Po návratu jsem dostal možnost ovlivnit chod tak velkého podniku jako byl LIAZ, protože se rozhodli koupit technologii, se kterou jsem se seznámil v Anglii. Ale firma na tento nákup neměla dostatek prostředků, a mně přišlo zbytečné kupovat tak drahé technologie v zahraničí. Dohodli jsme se tedy, že se pořídí pouze základní stanice, s tím, že daný řídící systém do půl roku vyrobím u nás. A úkol se mi podařilo splnit. Když přijeli Angličané k nám zprovoznit celou mechaniku, byli velmi překvapeni. Poprvé viděli, že měl jejich systém monitor a řízení probíhalo pomocí programu. Tato práce pro mě byla velmi naplňující.
Jaké kroky vedly k vašemu rozhodnutí založit vlastní firmu?
V LIAZu jsme naráželi na to, že se do inovačních projektů zapojovali pouze někteří kolegové.
V roce 1988 nám s kamarády došla trpělivost a připojili jsme se k výrobnímu družstvu Jas, kde jsme bokem začali vyvíjet nové systémy. Po revoluci jsem se díky své angličtině dostal jako překladatel k jednáním LIAZu s firmami, jako Mercedes či Iveco. Přitom jsem pochopil, že hlavním cílem některých kolegů bylo vycestovat s rodinou nejlépe na rok do Itálie. Budoucnost podniku je příliš netrápila. Usoudil jsem, že společnost brzy zkrachuje. Proto jsem založil se třemi kamarády firmu a začal podnikat na půdě rodinného domu. Vstupoval jsem do podnikání s tím, že chci vyvíjet nové technologie. Nikdy jsem nesnil o tom být ředitelem.
Jaké byly vaše začátky v podnikání a jak jste se adaptoval na roli manažera?
Ani jeden z nás čtyř neměl tušení o řízení a managementu. Rozdělili jsme si role a já se věnoval vývoji. Najali jsme ředitele, který nás naučil, jak se vede firma. Bohužel se to ale nepropsalo do hospodářských výsledků Jablotronu. Kolegové se rozhodli, že mi raději prodají své podíly, a tak jsem se dostal k manažerské roli. Začátky byly velmi těžké, musel jsem přečíst mnoho knih, ale stále platí, že mě na mé práci nejvíce baví vyvíjet inovace.
Co považujete za největší úspěch společnosti Jablotron?
Největším úspěchem Jablotronu bylo dozajista to, že jsme byli historicky první na světě, kteří přišli s certifikovaným bezdrátovým zabezpečovacím systémem. Také jsme jako první umístili do alarmu GSM, měli jsme IP komunikaci a ovládání z mobilu, a to v době, kdy se ještě aplikaci neříkalo aplikace. Vždy, když jste o něco lepší a jiní, než konkurence, tak se produkty lépe prodávají. V současnosti připravujeme další „vychytávky“, ale nemohu je prozrazovat předem. Prostě bez neustálých inovací by to byla cesta do pekel.
Po tolika úspěších a inovacích bychom rádi nahlédli i do vašeho osobního života. Jak trávíte svůj volný čas a jaké máte nyní priority?
Nejvíce si teď užívám volný čas s dětmi. Kvůli podnikání jsem bohužel trochu propásl výchovu svých dětí z prvního manželství, což mě mrzí, ale měl jsem štěstí, že jsem před pěti lety potkal svou nynější manželku a máme spolu dvě úžasné dcery. Chodíme na houby, plaveme, jezdíme na kole a děláme spoustu dalších aktivit. To je teď má priorita.
Svou práci mám nyní na druhém místě. Věnuji se především navrhování nových produktů, což mě baví. Nemohu se samozřejmě vyhnout ani řízení firmy. Vždy si dělám legraci, že kolegové vydělávají peníze a já už v rámci nadace přemýšlím, kam je smysluplně dát.
Zmínil jste nadaci Jablotron, proč jste se rozhodl vlastně založit?
Od malička mi přijde běžné pomáhat jiným lidem. Hned, jak začala firma vydělávat, jsem chtěl pomáhat druhým. Jedním z prvních projektů byl mluvící budík pro nevidomé, který jsme vyvinuli. V roce 1994 jsem získal ocenění podnikatel roku a začalo nás oslovovat mnoho různých nadací, jednotlivců a ostatních firem s prosbou o podporu. Věděli jsme, že nemůžeme spasit celý svět, proto jsme si nastavili první pravidlo, že budeme podporovat školství a zdravotnictví. To byl vlastně první krok ke vzniku naší nadace Jablotron.
Máte nějakou další neziskovou aktivitu?
Ano, rád bych ještě jednu zmínil. V roce 1968 mi bylo 11 let a nikdy nezapomenu na to, jak mě babička vzbudila a řekla, že je válka. Po ulicích jezdily ruské tanky a nad námi létaly Antonovy. Dodnes si vybavuji tu hrůzu. Proto poslední tři roky působím tak trochu jako zástupce Ukrajiny v ČR. Zřídil jsem fond na podporu Ukrajiny a vznikl virtuální e-shop na sbírku na zbraně, která se jmenuje Dárek pro Putina. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo získat podporu zhruba 300 tisíc lidí v ČR, kteří vybrali do dnešního dne zhruba 1,9 miliardy Kč. Jsem pyšný na to, že jsou Češi připraveni pomáhat ve chvílích, kdy je to potřeba.
A na závěr nesmí chybět otázka, jaké rady byste dal dnešním studentům?
Mám radu pro všechny studenty, ať už jsou na základní, střední nebo vysoké škole. Naše civilizace je dnes velmi závislá na technologiích, takže ten, kdo je bude v budoucnu ovládat, bude mít značné výhody. Ostatní, třeba studenti historie, si na živobytí jistě vydělají, ale z mé perspektivy vidím, jak dobře jsou nyní placeni lidé, kteří rozumí technice a technologiím. Studujte techniku, je to úžasná disciplína a skvělá investice do budoucna.