Významná jubilea

prof. Ing. Stanislav Ďaďo, Dr.Sc.

Narodil se v r. 1934 v Dolní Lehotě na Slovensku. Zájem o elektrotechniku u prof. Ďadi způsobila „vánoční krystalka“ – zhotovena robinsonovskými postupy: cívka laděného obvodu, která byla navinuta na kostře-špalíčku z vánočního stromku, vinutí z přívodního drátu k vánočním svíčkám, odbočky přepínané klipsy – držáky voskových vánočních svíček. Jako detektor sloužila obdoba hrotové diody– krystal galenitu a druhá elektroda tenký drátek posouvatelný po povrchu krystalu. V nouzi bylo možné použít i předchůdce organických polovodičů- tzv. bramborový detektor. Tehdejší ohromný výkon vysílače Moskva zaručil příjem i na těch velmi primitivních krystalkách.

Během gymnaziálních studií následovaly konstrukce zpětnovazebních audionů - bohatě popisované v radioamatérské literatuře a využívající levných inkurantních elektronek typu RV2, 4P700 a RV12P2000. Pak přišla léta moderních elektronek Tesla, stavba superhetů, zesilovačů a vysilačů. Středoškolská fyzika nestačila k proniknutí tajů elektrotechnických a zejména radiových obvodů, proto čerpal poučení z radioamatérské literatury. Výborným a jasně psaným zdrojem poučení byly tehdy knížky psané Ing. Pacákem, budoucím docentem na naší FEL ČVUT.

Radioamatérské zanícení přivedlo prof. Ďaďu k rozhodnutí studovat elektrotechniku na vysoké škole, po složitých peripetiích, poplatných tehdejší době, byl přijat a ukončil s vyznamenáním Fakultu radiotechniky ČVUT v Poděbradech.

Studium a společné ubytování na nově vybudovaných kolejích v Poděbradech mělo zvláštní atmosféru vzájemného přátelství a porozumění, mnozí poděbradští absolventi si rádi vzpomínky na mladá léta v Poděbradech obnovují na pravidelných setkáních dodnes. Byla to snad jakási obdoba života studentské komunity v anglických kolejích se společným ubytováním studentů, např. Oxford nebo Cambridge.

Během studia pracoval jako studentská vědecká síla a to mu otevřelo cestu k poslání vysokoškolského pedagoga. V létech 1957-1962 pracoval jako asistent na ČVUT Fakultě radiotechniky, Poděbrady, v předmětu Vybrané statě z radiotechniky, zahrnující servomechanizmy, úvod do počítačové techniky a fyziky polovodičů. Zvládnout tyto předměty vyžadovalo velké úsilí, jelikož tehdejší generace neměla v osnovách základy právě se rodící polovodičové a číslicové techniky. Navíc scházela česká literatura vhodná pro studijní účely. Jediný semestrální kurz z oblasti polovodičů byly přednášky hostujícího docenta Doluchanova. Zvládnutí nového světa polovodičové a číslicové techniky z literárních pramenů, často nízké pedagogické kvality, znamenalo vlastně jistý druh privátního postgraduálního studia. Příznivým důsledkem této časové investice pro pedagogickou činnost bylo poznání, jaká úskalí mohou bránit studentům pochopit podstaty látky. Potvrzuje se tím známá zásada, že mezi vrcholy pedagogického umění patří poznání, co je příčinou nepochopení učiva. Mnohdy to není ani vlastní složitost předmětu, ale nedostatky v znalostech nástrojů, užívaných při jeho výkladu (např. u absolventů průmyslových škol nepochopení nebo neznalost základních operací „vyšší“ matematiky).

V pozdější době asistoval prof. Forejtovi, přednášejícímu nově vzniklý předmět Měření neelektrických veličin pro studenty automatizace v Praze i radiotechniky v Poděbradech. Šlo o „kočovnou“ laboratoř, kdy se přípravky na laboratorní cvičení převážely dodávkou v polovině semestru z Poděbrad na FEL v Ječné ulici v Praze.

V létech 1963-1974 působil jako odborný asistent na ČVUT FEL Praha. Koncepce laboratorních cvičení měla být zaměřena na artefakty a problémy vznikající v měřicím řetězci a zejména na vysvětlení, proč vznikají a jak se dá proti nim bojovat. Uhlazené úlohy, koncipované tak, že výsledky měření a tvary signálů jsou jako vystřižené z učebnice nemají velkou cenu, je to pouze jakýsi druh virtuální reality. Ze stejného hlediska je nutné pečlivě vážit pedagogickou účinnost „computerizovaných“ laboratorních cvičení typu: “zmáčkni klávesu a vypadne ti referát“, nebo cvičení na stavebnici, složené z komerčně dodávaných modulů. Velkou opatrnost z hlediska pedagogické účinnosti vyžaduje také laboratorní cvičení založené na počítačové simulaci poměrně jednoduchých jevů, které lze předem předvídat (např. lineární obvody, zesilovače, filtry apod.)

Měření neelektrických veličin, později senzory, měřicí obvody a číslicové zpracování signálů se tak staly jeho hlavní odbornou a pedagogickou náplní. Zaměřil se zejména na oblast rekonstrukce měřicích signálů z rušení a zejména na metodu koherentní demodulace (synchronní detekce). Mnohá publikovaná obvodová řešení použil při realizaci měřících přístrojů pro praxi - od měření propustnosti svářečských skel, měření nerovnosti vozovek, indukční průtokoměry, nábojové zesilovače, inteligentní hladinoměry a řada dalších měřicích přístrojů.

Moderní koncepce měřicích přístrojů, zejména pro měření fyzikálních veličin by měla vycházet z přesunu těžiště přístroje na číslicové zpracování signálů, tj. co nejjednodušší neelektrická (mechanická) část (ale s opakovatelnými parametry) a korekce zkreslení přenosu mechanické části číslicovým zpracováním signálů (vítězství inteligence softwaru nad hrubou sílou hardwaru).

Postgraduální stáž v období 1968-1969 na King's College v Londýně mu přinesla nové poznatky z oblasti tehdy se rodící číslicové televize a základů číslicového zpracování video signálů. Kritickým členem řetězce byly rychlé analogově-číslicové převodníky se vzorkovací frekvencí kolem 13 MHz. Tenkrát jediným obvodovým řešením byly paralelní převodníky s komparátory z tunelových diod a rychlé logické obvody řady MECL III. První experimenty s číslicovým zpracováním videosignálu byly vyvolány zájmem společnosti TV BBC o nové technologie.

Měřicí technika se ubírala směrem digitálního zpracování signálů a ideální měřicí systém by měl používat digitálních postupů již od samého začátku měřicího řetězce. Příchod mikroprocesorů znamenal revoluční změnu koncepce nejenom měřicích systémů. Byl nadšeným propagátorem mikroprocesorové techniky a snad prvním vyučujícím na FEL, který na základě obtížně získaného manuálu k stařičkému P 8008 (dar dánského profesora) se odvážil k zavedení nepovinných přednášek o mikroprocesorech na katedře měření.

V tomto období rozkvětu číslicové techniky zaměřil své pedagogické úsilí na číslicovou koncepci měřicích systémů a pokročilé číslicové zpracování měřicích signálů. Byla to nevděčná úloha, jedna přednáška např. na téma Kálmanovy číslicové filtrace vyžadovala náročnou teoretickou přípravu a nakonec celá tématika byla přesto pro mnohé studenty málo srozumitelná a v anketách kritizována. Jakkoliv jsou objektivní výsledky anket důležité, musíme připustit, že mohou vést vyučující k přílišnému zjednodušení nebo i vypuštění těžkých partií, vše v zájmu omezení nepříznivé reakce studentských anket.

Svou doktorskou dizertační práci věnoval číslicové koherentní demodulaci, zejména jejím značně náročným teoretickým základům. V letech 1973-1975 pobýval pracovně v Egyptě na MTC Káhira.

Vždy si velmi vážil přínosů, získaných na tehdy tak vzácných zahraničních pobytech našich pedagogů. Proto ve funkci proděkana pro zahraniční styky FEL v létech 1975-1989 byl iniciátorem smlouvy o výměně přednáškových pobytů profesorů z universit v USA a profesorů ČVUT. Výměny se účastnilo více než 10 profesorů z různých fakult ČVUT. Sám přednášel na Univerzitě v St. Louis (1989-90) a ze získaných zkušeností, mimo jiné, oceňuje existenci pevně stanovených jednotných osnov základních předmětů, velmi dobrou organizaci pedagogického procesu a výborné učebnice vzniklé obvykle v soutěži mnoha autorů z různých škol.

Profesor Ďaďo je autorem či spoluautorem 5 knih, monografie a řady článků v zahraničních i tuzemských časopisech i příspěvků na konferencích. Přednášel v doktorandském studiu moderní metody měření fyzikálních veličin a 12 jím vedených doktorandů úspěšně obhájilo doktorský titul. V letech 1995-2000 byl členem Vědecké rady ČVUT FEL a od roku 1993 je členem oborové rady na VŠCHT Praha. Dále byl předsedou celostátní komise pro obhajobu doktorských prací ve vědním oboru měřicí technika, členem Národního komitétu IMEKO a předsedou komisí pro státní závěrečné zkoušky v Praze, Brně, Plzni, Liberci, Ostravě a Pardubicích. Je nositelem řady čestných uznání (ČSVTS, IMEKO, ČVUT) a v roce 1984 mu byla rektorem ČVUT udělena zlatá medaile za významné zásluhy o rozvoj ČVUT. V roce 2008 byl jmenován emeritním profesorem. V současnosti se stále věnuje vědeckovýzkumné činnosti a spolupracuje na řešení projektů katedry měření FEL ČVUT.

doc. Ing. Jan Holub, Ph.D.,
vedoucí katedry měření

(2015)

Za obsah odpovídá: Ing. Zdeněk Mack