Ing. Jiří Karpeta, MBA

Ředitel vývojářské divize
Microsoft Czech Republic

S osobními počítači jsem si začal hrát v polovině 80 tých let. Byl jsem hrdým členem tábora "Spektristů" tj. vyznavačů počítače Sinclair ZX Spectrum a celkem jsem neměl rád ty divné hochy od Commodore a Atari. Svou vášeň jsem dotáhl až k mini magnetopáskovým jednotkám, které stály nekřesťanské peníze a ze ZX Spectrum dělali takřka dospělý počítač.

V roce 1988 se mi podařilo propašovat do socialistického Československa přenosný počítač Compaq IBM PC/XT s maximálními 640kB RAM!!! Měl vestavěný 9 palcový Amber monitor a vážil asi 15 kilo. Zkrátka notebook pro Velké nadšence.

Začal jsem seriozně programovat v C a Pascalu a volba co studovat byla logická. Revoluční rok 1989 jsem prožil jako prvák na ČVUT FEL, obor Elektronické počítače. Krásná doba, kdy naše domácí PC a tiskárny produkovaly letáky a já poprvé pochopil, že počítače nebudou jen o programování.

Co mi dalo studium na ČVUT? Schopnost zorientovat se na poli, které důvěrně neznám a vydržet, když to hned nejde. Dovednost, která mě provázela celou moji profesní kariéru. Psal jsem písemnou část zkoušky z předmětu, který nebyl mojí nejsilnější stránkou. A zkoušející také zrovna nebyl z těch "easy going". Moc času nezbývalo a já stále nemohl tu úlohu rozlousknout. Pocity jsem měl celkem stresující, zavánělo to panikou přecházející do letargie. Pak se ovšem dostavilo zdravé naštvání, zabojoval jsem a tu zkoušku jsem dal. Vzpomínka na tento mini příběh mi vždycky pomohla právě v praxi. Máte odevzdat do produkce novou verzi vašeho softwaru, jste po termínu, zákazníkům dochází trpělivost, v týmu panuje nervozita a únava. Co uděláte? Budete trpělivě bojovat dál.

Náš obor je oborem neustálých a poměrně rychlých změn. Musíte stále absorbovat nové technologie a přístupy a rychle se v nich orientovat. Zároveň existují určité principy, stavební kameny, které jsou stálejší a studium Vám je přiblíží. O tyto znalosti jsem se mohl vždycky opřít. Když jsem nastoupil jako programátor-student do firmy produkující ekonomický software, byl jsem k ruce zkušenému mazákovi, který mě měl zaučit. Programoval strašně a bylo celkem těžké získat si u něj nějaký respekt. Až přišla úloha, kdy měl seřadit seznam názvů a zvolil nevhodný algoritmus s exponenciální složitostí. On to byl totiž vzděláním stavař a tak ani nemohl věřit, že úlohu je možné vyřešit elegantně pomocí správného algoritmu a implementace. Nahledal jsem zápisky ze cvičení (tehdy nebyl internet co je dnes!) a řešení jsem napsal za pár hodin. Výsledky hovořily sami za sebe a rázem jsme byli s dotyčným kolegové nikoliv uspořádaná dvojice [Mazák, Bažant].