Jaká byla vaše cesta na Fakultu elektrotechnickou (FEL) a proč jste se rozhodl pro studium na této fakultě?
Na FEL jsem přišel z Gymnázia Jana Nerudy v Praze. Byl jsem aktivní v různých politických simulacích toho, jak funguje OSN nebo americký Kongres, takže mnoho lidí čekalo, že budu studovat politiku nebo právo. Kvůli zájmu o matematiku a s ohledem na pracovní uplatnění jsem ale volil mezi informatikou na FEL a ekonomií na Karlově univerzitě. Nakonec jsem se rozhodl pro softwarové inženýrství na FEL, zejména kvůli tomu, že jsem chtěl pracovat na projektech, které mají reálné a hmatatelné výsledky. To platí o inženýrství z mého pohledu více než v ekonomii.
Studoval jste první běh programu Softwarové inženýrství a technologie (SIT) mezi roky 2015 a 2018. Jak vzpomínáte na toto studium a jak si myslíte, že se SIT od té doby změnil?
Měl jsem to štěstí studovat na nejlepších univerzitách světa a pokračuji nyní na doktorátu, tudíž mám široké srovnání. Přitom mé hodnocení bakalářského studia na FEL je pro ostatní často překvapující. Vzpomínám na něj jako na nejnáročnější studium, co jsem zažil, ale zároveň s pokorou. Většinu technických dovedností, které dodnes používám, jsem se naučil právě v tomto období. SIT nabízí unikátní studium informatiky, zaměřené nejen na programování, ale také na manažerské vědy, síťování a tvorbu multimédií, jako je například rozšířená realita, což mi pomohlo zasadit informatiku do širšího kontextu. Během mého studia byl navíc program SIT v prvním běhu a teprve se vyvíjel. Co jsem slyšel od studentů, později si vše sedlo a studenti si nyní mohou studium užít s méně administrativními výzvami.
Jaký byl rozdíl mezi studiem na FEL a studiem na prestižních univerzitách v zahraničí, jako je Cambridge a Stanford?
Studium na FEL bylo náročné, ale určitě také kvalitní. Co se týče úrovně předaných materiálů a znalostí, ale často i přednesu ve výuce, tak se určitě můžeme srovnávat s těmi nejlepšími univerzitami na světě. U nás jsou tvrdé požadavky na to, co člověk musí pochopit a zvládnout, aby prošel do dalšího ročníku. To vše je testováno opakovaně při zápočtových zkouškách, pak u závěrečné a pak ještě jednou u státnic.
Studium na zahraničních univerzitách, jako jsou Cambridge,Stanford či Harvard, bývá také náročné, ale opírá se o jiný přístup. Na těchto univerzitách se studenti musejí více sami motivovat a dostávají větší volnost při výběru předmětů. Konkrétně na Stanfordu mají známkování postavené hodně jinak. U těžších předmětů je také relativně přísné, takže průměrná známka může být klidně F, jako to bývá i na FEL u náročných matematických nebo algoritmizačních předmětů. Na Stanfordu se ale na konci předmětu známky promítnou na křivku a každý student dostane známku v porovnání se svými spolužáky, a průměr stanoví vyučující někde kolem A-. Takže známka je místo síta hlavně zpětná vazba jako srovnání s ostatními a nakonec všichni studenti dostudují, pokud se nerozhodnou sami ukončit nebo změnit studium. Ale je to také díky tomu, že tyto univerzity kladou vysoké nároky na studenty už při přijímacím řízení a pak se je snaží podpořit v tom, co je baví a v čem mohou být úspěšní. Jestli je tento systém lepší, nebo horší, to už je jiná diskuse, obojí má své klady i zápory.
Působil jste celkem na třech univerzitách s velmi zvučnými jmény. Jak se vám podařilo se na ně dostat?
Už na střední škole jsem vyhledával různé příležitosti, jak získat více zkušeností a jak se posunout dál ve svých znalostech, a v tom jsem pokračoval tady na FEL. V rámci SITu jsem se už od prvního ročníku zapojil do projektu studentské elektroformule eForce, což byla velká výzva. Původně jsem měl zájem spíše o matematiku a informatiku, ale tento projekt mi otevřel svět strojírenství a elektrotechniky. Z členů týmu se nestanou experti na všechno, ale naučí se přinejmenším, že inženýři z různých oborů pracují odlišně. Podařilo se nám - a týmu se daří nadále - stavět konkurenceschopné monoposty a z letních závodů jsem si odnesl úžasné zážitky.
Postupně jsem v týmu vystřídal různé role, v inženýrském studiu jsem si ale nastavil vyšší cíl, než mnozí považovali za reálný. Společně s kolegou Ondrou Šeredou, který je excelentní elektrotechnik, jsme založili projekt samořiditelné formule eForce Driverless s tím, že chceme mít funkční vůz do roka a do dne. Inspirovali jsme se projekty, které jsme viděli v Německu a ve Švýcarsku. Tehdy nikdo na univerzitě nevěřil, že něco takového skupina studentů dokáže postavit, natož za rok. S podporou různých skupin na fakultě, a zejména díky skupině profesora Jiřího Matase a doktora Jana Čecha jsme to dokázali a do deseti měsíců jsme vytvořili funkční prototyp. Od té doby eForce Driverless s nadsázkou už jen jezdí po světě a sbírá trofeje, a já jsem na všechny své kolegy a pokračovatele nesmírně hrdý. Díky projektu jsem strávil půl roku na KU Leuven v Belgii na programu Erasmus+ a pak jsem měl možnost přihlásit se na magisterský program Technology Policy na Cambridge. Tento program mi umožnil prakticky uchopit společenské dopady technologií a efektivní tvorbu technologických regulací.
Poté jsem se vrátil do Prahy na elektrofakultu, kde jsem začal studovat doktorát opět s přesahem do elektromobility, ale moje práce je nyní primárně zaměřena na trendy o úroveň výš, tedy predikce nabíjení elektrovozidel v celém městě nebo vliv nabíjení na distribuční síť. V této oblasti působí významná laboratoř na Stanfordu, kde jsem měl v minulosti možnost na dálku vyučovat a tím si získat kontakty. Díky tomu jsem postupně získal vedle hlavního školitele na FEL ČVUT také školitele na Stanfordu, Doerr School of Sustainability, kam pravidelně jezdím a do určité míry dělám doktorát i tam. Baví mě propojovat špičkové instituce s naší fakultou, protože vím, že naši studenti mají co nabídnout a že zkušenosti ze světa mi extrémně pomohly a mohou pomoci i dalším.
Jaké je na Stanfordu prostředí co se týče klimatu nebo infrastruktury?
Stanford má výbornou polohu a krásný kampus. Tři čtvrtiny roku tam panuje skvělé počasí, není ani příliš horko, ani příliš chladno. Což je fascinující mikroklima: když se člověk přesune o hodinu na sever do San Franciska, je tam často zima, mlha a déšť, o hodinu na jih v San José už je naopak většinou příliš horko. Ale třeba na začátku února bylo na Stanfordu chladněji, než v Praze, takže zima asi také přichází později.
Kampus je vybaven na špičkové úrovni, na druhou stranu jsou budovy nízkopodlažní a areál je obrovský, pohyb po něm je možný hlavně autem nebo na kole, což není zrovna nejefektivnější. Co se týče veřejné dopravy, odráží to americkou realitu: na Stanfordu, soukromé univerzitě, funguje dobře a zdarma, mimo ni je ale pokrytí MHD mizerné a jízdy jsou drahé, rozhodně není místní síť ani zdaleka tak vyvinutá jako u nás.
A co se týče bezpečnosti?
Ačkoliv se nemusíte obávat obecného nebezpečí, krádeže kol v kampusu nejsou výjimkou. Stanford má velmi dobrý systém upozornění na bezpečnostní incidenty, tudíž se každý student rychle dozví o každé hrozbě, což je dobře. Na druhou stranu, jen během mého posledního čtyřměsíčního pobytu jsem dostal zprávu o třech incidentech se zbraněmi, navíc v těsné blízkosti mé kanceláře, což pro mě bylo velmi neobvyklé. Musel jsem se také zúčastnit školení, co dělat v případě zemětřesení, požáru, nebo aktivního útočníka se zbraní. Je zřejmé, že celospolečensky jsou i v Kalifornii zbraně všudypřítomná realita.
Jak se bude vaše spolupráce se Stanfordem dále vyvíjet?
Mám dva hlavní cíle. Prvním je samozřejmě v rámci doktorátu publikovat co nejvíce kvalitních článků v odborných časopisech a na konferencích, abych doktorát úspěšně dokončil v následujících zhruba dvou letech. Druhý cíl je z pohledu fakulty. Jsem velmi rád a měl jsem obrovské štěstí, že se mi podařilo zajistit tuto spolupráci na výzkumu, a tím spíše nechci, aby to zůstalo jen u mě. Společně s panem prorektorem Oldřichem Starým, který je mým školitelem na ČVUT, se snažíme vymyslet cesty, jak navázat dlouhodobější spolupráci, která by se týkala nejen mne, ale i dalších studentů, a jak zajistit, aby byla tato spolupráce oboustranně výhodná. Rád bych tedy otevřel cesty pro další studenty, aby mohli působit v rámci svého studia na ČVUT částečně také na Stanfordu, nebo dalších prestižních univerzitách, nebo aby naopak tamní studenti mohli studovat zde, což považuji za vzájemně prospěšné a velmi zajímavé. Zároveň s panem prorektorem a na půdě akademického senátu diskutuji o svých zkušenostech ze zahraničí. Chceme pochopit, v čem jsme již nyní špičkoví, ale zároveň identifikovat oblasti, ve kterých bychom se mohli přiučit a zaměřit, aby naše fakulta a ČVUT byly ještě lepší a úspěšnější. Často to není otázka financí, ale přístupu. Snažíme se proto tyto oblasti zmapovat, abychom se mohli něčemu novému přiučit a posunout se dál, při využití našich silných stránek.
Čemu dalšímu se věnujete v současnosti?
Na FEL se zaměřuji na analýzu dat týkajících se nabíjecích stanic pro elektromobily a predikci poptávky po nabíjení. V zásadě se díváme na to, jak poptávku modelovat, jak ji predikovat, a zároveň na to, jestli je městská infrastruktura dostatečně dimenzovaná, aby poptávku pokryla. Také se zabýváme využitím algoritmů umělé inteligence v širším energetickém sektoru, zejména v kontextu zavádění obnovitelných zdrojů energie a jeho implikaci pro nutnost odhadu flexibility v distribuční síti.
Paralelně k tomu se vracím k poznatkům z mého studia Technology Policy na Cambridge. Zde se zaměřuji na limitace, které umělá inteligence a některé metody strojového učení mají, zejména pokud jde o interpretovatelnost a spolehlivost jejich výstupů. Současně si uvědomuji, že tyto systémy často nejsou dostatečně regulované, což může představovat vážné výzvy. Proto se snažím identifikovat legislativní nebo etické bariéry, které by mohly bránit využití těchto systémů v kritické infrastruktuře, jako je správa energetické sítě. Je to komplexní výzva, ale věřím, že kombinace technologického pokroku a správné politiky je jedinou cestou k udržitelnější a efektivnější energetické síti v blízké budoucnosti.
Dále se budu věnovat výzkumu v oblasti interpretability umělé inteligence a etických aspektů používání těchto systémů v energetice. Jedním z klíčových aspektů je predikce nabídky obnovitelných zdrojů energie. Tato nabídka je často nesnadno předvídatelná – někdy svítí slunce, jindy ne, někdy fouká vítr, jindy zase ne, obdobně je to u predikce poptávky. Proto hledáme způsoby, jak pomocí umělé inteligence předpovídat poptávku a nabídku energie a jak tuto nerovnováhu vyrovnávat v rámci řízení celé sítě. Jedním ze způsobů je využití akumulátorů nebo baterií v určitých bodech energetické sítě, které mohou ukládat energii v době jejího přebytku a uvolňovat ji, když je poptávka vyšší než nabídka. Dalším zajímavým přístupem je využití technologie vehicle-to-grid, kde nabíjející se elektromobily mohou sloužit jako dočasné zdroje energie, což je téma, kterému se primárně věnuje můj kolega z laboratoře, Ing. Ondřej Štogl.
Různé země přistupují k elektromobilitě různými způsoby. Jak je na tom podle vás Česko?
V České republice zaostáváme za průměrem EU v prodejích elektromobilů, ale věřím, že se to postupně změní. Aktuálně u nás oproti některým jiným zemím elektromobily nejsou příliš státem podporovány a jsou drahé, a není tedy překvapením, že zákazníci, kteří se často rozhodují primárně na základě ceny, upřednostňují levnější vozidla se spalovacím motorem. Vzhledem k plánům EU a regulacím je však jasné, že budoucí produkce bude muset být zaměřena na elektromobily. Česká republika má přitom jednu z nejvyšších produkci automobilů na hlavu na světě, což znamená, že přechod na elektromobily bude mít výrazný dopad na náš průmysl. Výroba elektromobilů sice vyžaduje drahé materiály, vozidla mají ale méně komponent, což znamená méně lidí na výrobních linkách. Elektromobily také vyžadují méně údržby, což znamená, že se pravděpodobně změní i trh s dodatkovými automobilovými službami.
Ačkoliv se těchto výzev obávám, věřím, že česká ekonomika se dokáže přizpůsobit. Jsme země s mnoha talentovanými lidmi a spoustou potenciálu k růstu. I když v posledních desetiletích byla naše ekonomika silně závislá na automobilovém průmyslu, jsem přesvědčen, že zvládneme najít cesty, jak se přeorientovat, či adaptovat a tyto výzvy překonat.
A co se týče výzev pro vás jako výzkumníky, případně vývojáře?
Jednou z největších výzev, se kterými jsem se setkal, jsou data. Je pravda, že firmy sbírají mnoho dat, ale přístup k nim je často komplikovaný. Mnoho energetických společností si data pečlivě střeží, buď kvůli obavám z konkurence nebo ze zneužití citlivých údajů. Z mého pohledu je to nešťastné. A platí to jak pro Česko, tak pro USA. Jako výzkumné instituce bychom chtěli nabídnout naši pomoc často zcela bezplatně, abychom se podívali, co by se dalo zlepšit, a nabídli nové přístupy. Správné nakládání s citlivými údaji bereme velmi vážně a máme ho smluvně ošetřeno. Získání dat je tak první a často největší výzvou, následuje pak jejich zpracování a propojení, abychom mohli navrhnout správné postupy při výzkumu.
Nedávno jste měl příležitost účastnit se světového setkání politických i byznysových lídrů Světového ekonomického fóra WEF 2024 v Davosu. Jak jste se k účasti dostal a jaké dojmy jste si odnesl?
Se Světovým ekonomickým fórem jsem v minulosti spolupracoval na několika dobročinných projektech, například podpoře technického vzdělávání v Česku. Nakonec jsem měl opět hlavně štěstí, že si mých aktivit všimli správní kolegové přímo z centrály WEF a nabídli mi, jestli se nechci přihlásit do výběrového řízení do delegace padesáti mladých aktivních lidí, které každoročně zvou k účasti na fóru. To je ohromná příležitost - průměrný účastník v Davosu je šedesátiletý premiér, nebo ředitel miliardové společnosti a za účast zaplatí miliony korun. Já jsem byl polichocen, a i když jsem si nedával veliké šance, jelikož za Česko se do delegace předtím nikdo nikdy nedostal, přihlášku jsem vyplnil, a zbytek už byl překvapivě rychlý.
Upřímně i měsíc po návratu vjemy z Davosu stále vstřebávám, byl to jeden z nejintenzivnějších týdnů mého života. Nakonec bylo v Davosu na konferenci sedm Čechů - Programový ředitel celého WEF, čeští ministři zahraničí a průmyslu a obchodu, viceprezidentka Evropské komise Věra Jourová, dva elitní zástupci skupiny PPF, a já - doktorand FEL ČVUT. Obvykle je téměř nemožné sjednat schůzku s významnými politiky a byznysovými lídry, kteří rozhodují o budoucnosti směřování techniky a výzkumu, ale v Davosu jsem mohl ve stejný den snídat s předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou, poté si poslechnout geopolitickou přednášku Volodymyra Zelenského, u oběda probrat potenciál jaderné výstavby v Česku s jihokorejským premiérem, úvahu nad kontrolou AI slyšet od Sama Altmana, postát ve frontě na kávu s belgickým králem, u večeře si poslechnout výzvu k udržitelnosti od Jane Goodall a nakonec na večírku potkat u baru hudebníka Will.i.am. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, ale taková byla realita.
Na druhou stranu, tenhle faktor přilákání těžkých vah z politiky, byznysu a umění se bohužel ne vždy reflektoval v reprezentaci expertů na daná témata. O umělé inteligenci a udržitelnosti se mluvilo na většině panelů, ale až příliš často skrze prázdné fráze a vzletné výzvy bez obsahu. Některé mé dotazy zůstaly bez odpovědi, jelikož mluvčí často ani o mnou zmíněných problémech nevěděli. Zkrátka, byl jsem svou přítomností platný nejen jako zástupce mladých, ale také jako zástupce vědeckého přístupu.
Kdybyste mohl ještě hodnotit českou versus americkou mentalitu, jak vnímáte schopnost českých univerzit a lidí se prezentovat ve srovnání se zahraničím?
Stereotypy znám, ale osobně si myslím, že to je velmi individuální. Existuje tu mnoho lidí, kteří se umí prodat, ale stejně tak v Americe najdete spoustu introvertů, kteří nejsou tak dobří v prezentaci sebe sama a raději nechávají mluvit za sebe své výsledky. Je ale pravda, že jsem v Americe častěji narazil na jednotlivce, kteří se nebojí hovořit o sobě v superlativech, i když za sebou možná ještě nemají tolik úspěchů. Nebo například interpretují své úspěchy způsobem, který by nám přišel jako nespravedlivý, nadsazený, nebo zkreslený, aby vypadali, že měli větší roli v nějakém projektu, než jak to ve skutečnosti bylo.
Vede to běžně k situacím, kdy se na prestižní univerzity nebo pozice ve veřejné sféře mohou dostat lidé, kteří si to možná nezaslouží, protože dokázali obalamutit výběrové komise a veřejnost. To samé se samozřejmě může stát i tady, ale mám pocit, že jsme v tomto ohledu trochu střídmější. Myslím, že většina lidí u nás by cítila silné zábrany při prezentování se způsobem, který nereflektuje realitu. To mi přijde sympatičtější, ale v některém ohledu nás to může také v mezinárodním srovnání zbrzdit.
A jak tomu tedy pomoci? Respektive, jaký je váš pohled na podporu studentů a realizace jejich projektů na českých univerzitách?
Vidím na FEL nebo na ČVUT, že škola v rámci povinných předmětů zabírá hodně času a nároky jsou vysoké. Přitom dnešní realita je taková, že netušíme, jak bude vypadat svět za pět let, tedy v době, kdy mají nastupující prváci dostudovat inženýrské studium a jít pracovat, či se podílet na výzkumu. Jak tedy můžeme sebevědomě tvrdit, že můžeme rozumně určit valnou většinu předmětů, kterým se student bude muset věnovat?
Další související věcí, kterou jako instituce zatím tolik neumíme, je podpora studentů, aby si našli vlastní projekty a způsoby, jak se rozvíjet, ať už v obchodu nebo ve vědě. Chtěl bych, aby se studenti mohli rychle chytit projektu, který je zajímá a soustředit se na to v rámci svých bakalářských a inženýrských prací nebo v rámci stáží a doplňkových předmětů a vytvořit něco zajímavého například ve výzkumném týmu, což by bylo i pro univerzitu skvělou vizitkou. Některé projekty tu jsou a jsou vesměs špičkové - pro mě to byl eForce. Může a mělo by jich ale být násobně více.
Místní institucionální podpora a volnost pro takové aktivity je často menší, než co jsem viděl na západě, ať už v Cambridge, na Stanfordu, nebo jak to mají v Německu či ve Švýcarsku. To může naše studenty brzdit, protože kdyby měli více času a energie věnovat se těmto projektům, naučili by se aplikovat své schopnosti prakticky, což by doplnilo teoretické vzdělání, které už poskytujeme na excelentní úrovni, a umožnilo by jim to lépe a dříve se prosadit ve výzkumu, v práci i v byznysu.
Jaké další rady byste dal studentům FEL, kteří chtějí být úspěšní ve svém oboru?
Nehledě na omezení systému by měli zkoušet věci v různých oborech a aplikovat to, co se učí, na reálné problémy. Mně jako studentovi informatiky nesmírně pomohlo, když jsem začal pracovat na elektroformuli a viděl jsem různé souvislosti, například jak elektromobilita souvisí s energetikou a že elektrická auta nejsou ještě tak ekologická, jak by mohla být, což mě dovedlo k mému současnému výzkumu. Takže je důležité hledat příležitosti, kde můžete propojit svou základní expertízu s lidmi, kteří mají úplně jiné znalosti, a spolupracovat na problémech, které nevidíte běžně ve svém studiu. Pak je až překvapivě jednoduché se ocitnout na úplně světové špičce v oboru, a dostávat další příležitosti, o kterých by se vám ani nesnilo - pro mě to v poslední době bylo například pozvání do Davosu.
Každému studentovi, co se mě ptá, říkám to samé: Snažte se najít, co vás baví a zajímá a využijte času, kdy máte volnost bez zodpovědnosti za hypotéku, rodinu či kariéru. Zkoušejte různé věci s různými lidmi. Budete mít větší šanci najít zajímavé spolupracovníky a nerozhodí vás, když třeba později na projektu potkáte politologa, urbanistu, nebo někoho, kdo vystudoval něco diametrálně odlišného. Máme tendenci se držet v našich oborech, a postupně začít plivat na ostatní, protože jim přestaneme rozumět, ale interdisciplinarita je velmi důležitá. Na univerzitách, kde jsem působil, žádný velký projekt nebyl jen o jednom oboru. Vždycky museli být lidé, kteří rozuměli různým věcem - ať už to byla elektrotechnika, etika, sociální vědy nebo programování umělé inteligence. Pokud chce člověk řešit ty nejvýznamnější problémy budoucnosti, je důležité mít nejen expertízu, ale i široký rozhled.
V každém případě je pro mě velkou motivací zprostředkovávat své zkušenosti ostatním, tudíž pokud bych byl jakémukoliv studentovi či kolegovi užitečný, jsem k dispozici na konzultaci. Jak apeluji výše, nebojte se psát si o radu, jedině tak je možné se posunout kupředu.
Rozhovor vedla Tereza Čechová
