Období let 1868 až 1991 bývá nazýváno zlatou érou pozorování úplných zatmění Slunce. Téměř při každém zatmění došlo k nějakému objevu, někdy zcela zásadnímu! Například v roce 1868 byl objeven nový prvek nazvaný helium, v roce 1919 byl ověřen gravitační ohyb světelných paprsků potvrzující platnost obecné teorie relativity a v roce 1938 se podařilo vysvětlit záření iontů Fe X a Fe XIV ve sluneční koróně, což vedlo k překvapivému zjištění, že plazma ve sluneční koróně má teplotu převyšující jeden milion kelvinů. Po zatmění v roce 1991 prudce upadl zájem vědců o pozorování úplných zatmění Slunce, neboť zdrojem informací o Slunci se staly kosmické sondy pozorující Slunce mimo rušivou zemskou atmosféru.
Přednáška Miloslava Druckmüllera pojednává o patnáctileté spolupráci Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně s Institute for Astronomy University of Hawaii a ukazuje, že zlatá éra pozorování úplných zatmění Slunce ještě neskončila. I dnes mohou pozorování z pásu totality přinést objevy, které doplňují stále neúplnou mozaiku znalostí o našem Slunci a které by nebylo možné získat ani na základě dat z kosmických sond.
